Plemeno

Drsný kraj formoval tyto koně. Neustálé krvavé konflikty, těžká práce, mizerné zacházení, tuhé zimy, sucha, letní vedra. Přežili jen ti nejlepší a nejodolnější. Karačájevský kůň určitě není nejkrásnějším na světě. Je to ovšem vynikající pracovní kůň. Skromný, inteligentní, odvážný, vytrvalý a rychlý. Tento černý nebo černohnědý kůň většinou bez bílých znaků dorůstá kohoutkové výšky okolo 160 cm.

Stavba těla

Mají dlouhou hlavu, často klabonosou, s pohyblivýma ostražitýma ušima a s dobře vyvinutými hmatovými vousy. Mají středně dlouhý dobře osvalený krk, poměrně rovné plece a nízký kohoutek. Jejich tělo je silné s rovným hřbetem, končetiny jsou také silné s obecně dobrými klouby, kostmi a krátkými silnými hlezny; zadní nohy mají občas sklon k šavlovitému postoji, což je typické pro horská plemena. Mají silná a tvrdá kopyta, která není potřeba při správném způsobu chovu a běžném pracovním využití kovat. Hřívu a ocas mají dlouhé a husté.

Historie plemene

Karačájevský kůň je nejvýznamnějším horským plemenem. Chov probíhal po staletí v klimatických a geografických podmínkách severního Kavkazu. V roce 1943 byl karačájevský národ za údajnou kolaboraci s Němci vysídlen Stalinem do střední Asie a karačájevské plemeno bylo přejmenováno na kabardínské a chovy byly spojeny. Tento stav trval do roku 1983, kdy byly chovy znovu rozděleny a obě rasy se vedou v plemenné knize odděleně. Po dobu společné historie se v chovu uplatnilo 90 karačájevských hřebců a pouze tři hřebci kabardínští. To způsobilo, že v současnosti podíl karačájevské krve u kabardínských koní je více než 15% a naopak krev kabardínců je obsažena v krvi karačájevců pouze z necelých 2%.

Chov karačájevských koní byl zaměřen na vyšlechtění koní nejenom rychlých, ale i vytrvalých, kteří jsou poslušní, nenároční na ošetřování a dovedou se celoročně pohybovat v rozmanitém až vysokohorském terénu. Všechny tyto vlastnosti byly diktovány jejich využitím v armádě a speciálně při ochraně státních hranic.

Tito koně jsou schopni podat vynikající výkon v průchodu složitých, někdy téměř nesjízdných míst. Legendární obratnost, odvahu a vytrvalost můžeme ilustrovat na několika příkladech.

Po skončení války mezi Ruskem a Japonskem v roce 1905 cestovali tři vojáci domů více než 10 tisíc kilometrů na karačájevcích po kopytě. V nejtěžších podmínkách zimy 1935-1936 byl uspořádán 3000 kilometrů dlouhý vytrvalostní závod na hlavním hřebeni Kavkazu. V Kluchorském horském průsmyku (2781 m. n. m.) běželi koně hlubokým sněhem. Tento 100 km dlouhý úsek byl překonán za pět hodin a sedm minut (v noci!).

V roce 1999 jezdci na dvou karačájevcích a jednom anglokaračájevci zdolali Elbrus, nejvyšší vrcholy v Evropě 5633 mnm, (východní vrchol) a v následujícím roce i západní vrchol – 5644 metrů. To je bezprecedentní výkon těchto koní v horách. V zápřeži ujel pár valachů v horách 50 kilometrů s celkovým nákladem 2 tuny za 6 hodin 4 minuty.